Maňáskové navigační závody, aneb Divokým Slováckem očima vítězů

Po přečtení pěkného povídání Slávka Pískatého na fóru LKKU o letošních regionech v Jihlavě jsem si řekl, že by byla škoda, abychom přešli jen tak 1. ročník Kunovické rally, tak jsem se rozhodl, že něco napíši. Snad tím nikoho neurazím. Dalším důvodem, proč sedám a píši je to, že při závodech jsem už od božího rána pořád dotíral v AK na Libčusa Daňhela, který běhal po aeroklubu s kamerou a přesvědčoval jsem ho, aby si předtočil rozhovor s vítězem, protože po vyhlášení už na to nebude čas. On mně celý den vytrvale odmítal a tím pádem došlo na moje slova – od vyhlášení výsledků až do noci měl Libor celou dobu mastné ruce od vepře, takže na interview nedošlo. A to jsem toho měl tolik co říct.

Na úvod musím říct, že na toto premiérové Kunovské zápolení jsem se hodně těšil. Jednak jsem se podobné akce už před lety zúčastnil v Trenčíně (FLY-IN 2000) a byla to povedená akce a taky jsem to bral jako bezvadné zpestření běžného motorového, byť ultralehkého, létání (pokud můžeme vůbec říct, že jakékoliv létání je nějaká běžná záležitost). Takže hned, když jsem se od ředitele závodu Toma dozvěděl někdy v zimě, že tuto akci plánuje, věděl jsem, že nebudu chybět. Hned v zápětí jsem do své posádky draftoval i druhého člena - navigátora Renka. Takže jsme už byli tři – Eurostar, Rena a já, čímž jsme byli kompletní. Na tomto místě musím uvést na pravou míru fámy o našem přetrénování na toto podujatie – s Renkem se nám podařilo společně usednout do éra toliko jednou, abychom si vůbec zkusili co budeme od sebe na trati potřebovat a o co se kdo bude starat. Zpětně musím říct, že vzhledem k tomu, jaké meteorologické podmínky při našem tréninkovém letu panovaly (večerní olej s dohledností 376 km) a v čem se pak opravdu letělo (sračky a vichr), byl náš trénink směšnou procházkou růžovým sadem. Já osobně jsem ještě pak v týdnu před závodem došel k hořkému zjištění, že přistání do decku pro nás s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou bude z hlediska zisku trestných bodů při závodě zdaleka nejvýnosnější disciplínou. Pochopil jsem, jak zrádné je vozit se většinu času jen jako instruktor a hrozím se okamžiku, až po tom, co dám nějakému žákovi kartáč, že neumí přistát přesně na místo, které jsem mu řekl, po mně bude dotyčný chtít, abych mu to teda předvedl osobně.

Takže jsem se dostal k počasí. Počasí před závodem bylo a toto mně přijde jako nejvýstižnější charakteristika, „letošní“. Všichni víme, jaké parametry letošní počasí vykazuje – do konce března půl metru sněhu i v místech, kde sníh 50 let neviděli a po jeho roztátí tři měsíce buď fouká vichr nebo chčije a chčije. Jedinou odchylku od tohoto normálu vykazoval poslední týden před závodem, kdy lilo a funělo zároveň a prakticky bez přestání. Vyhlídky na závodění teda nebyly nejlepší a stránky ČHMÚ byly pořadateli a spoustou závodníků žhaveny tím častěji, čím se víc blížilo početí rally. Konečně nastal den D a při pohledu z okna čekalo příjemné překvapení – slaboučký deštík a stromy ve větru prohnuté jen přiměřeně. Vyrazili jsme tedy na náš mezinárodní aerodrom. Nejdřív jsme se u pořadatelů ujistili, jestli má vůbec smysl éro tahat s hangáru, nebo jestli to neodpískají předem, ale po jejich přesvědčivém pokrčení rameny jsme přistavili svého oře. Blížil se čas brífinku a došlo k tomu, že v době, kdy měl brífink začínat, nebyl k zastižení ani ředitel závodů ani hlavní rozhodčí. Šly ale fámy, že ještě neutekli a že je snad brífink jen odsunut na pozdější dobu. Nicméně všichni jsme se dočkali a na brífinku se sešlo plných 16 posádek, což považuji na první ročník za velký úspěch. Je pravda, že některé posádky se utvořily ještě i po brífinku, což ale nikterak nesnižuje úroveň závodů. Na druhé straně se totiž závodů zúčastnily i tři posádky z jiných aeroklubů, z toho dokonce jedna posádka zahraniční. Po vyvěšení startovní listiny jsme zjistili, že poletíme jako čtvrtí v řadě. Před námi letěla stodvaačtýra a dvě Cessny. Abychom se nedostali do časové tísně, šel jsem těsně před vyzvednutím map a fotek zahřát motor a udělat motorovku, abychom se pak nedostali do skluzu hned na VBT a nechyběly nám pak nedej bože třeba 2 s. Vzhledem k tomu, co jsme pak předváděli na trati to byla naprosto zbytečná obava, ale to předbíhám.

V 11:30 SELČ jsme konečně z rukou Toma obdrželi vytouženou obálku a šli jsme se si dělat na jednotlivá ramena trati minutové čárky (později jsem se dozvěděl, že jsme touto činností mapu plotovali). Toto jsme měli za sebou zhruba po 15 minutách, což byl ten správný čas na to hupsnout do mašiny a vyrazit na dráhu. Po nahození motoru jsem s hrůzou zjistil, že nám motor za cca 40 minut v tom větru zase dokonale vychládl, takže jsem pojal obavu, jestli se nám i přes časovou rezervu podaří odstartovat aspoň v plánovaných 12:00. Nakonec se zadařilo a poté,co jsme časovou rezervu kompletně využili na opětovné ohřátí motoru, jsme dali přesně ve 12:00 plný plyn a asi po 5 sekundách jsme byli už i ve vzduchu – funělo do čenichu opravdu kvalitně. Jak rychle jsme se dostali do vzduchu, tak rychle jsme dosáhli i VBT, který byl po větru, takže jsme další cca 2,5 minuty strávili v kroužcích nad šterky.

VBT se nám podařilo nalétnout časově relativně přesně, což u mě vedlo okamžitě k závěru, že po trati budeme bojovat s odchylkami od plánovaného času v řádu +- 5s. Svatá prostoto…. První rameno trati byla brnkačka a fotka, která na něm ležela, nám byla jasná už na zemi – Veselský železniční most přes Moravu je dostatečně profláknutý. Všechny tyto okolnosti (přesné naletění trati, známý terén pod námi, jednoduché určení první fotky) nás po mírné počáteční nervozitě uvrhly do naprosté pohody a bezstarostnosti. Vše se mělo za chvíli změnit a to už brzy. Otočili jsme 1.OB a vyrazili směr Korytná jezírko. Hned na 1. OB jsme totiž udělali školáckou chybu a pod dojmem silného větru jsme se vykašlali na deklarovaný kurz určený pro toto rameno a vyrazili jsme do Korytné dost lehkovážně podle vlastního rozumu, což bylo v oblasti Kozojídek, Hroznové Lhoty Tasova apod., kde to moc neznám nešťastné. Po cca minutě jsme totiž zjistili, že se nemáme na zemi čeho chytit a že dost dobře nevíme, kde přesně jsme. Jediný bod, který jsme byli schopni identifikovat byla Blatnice pod sv. Antoníčkem, kterážto ale byla dosti z trati. Výsledkem bylo, že jsme se chytili a na trať opět navázali až před rybníkem před Blatničkou. Tímto obloukem z trati jsme dosáhli dvojnásobného efektu – minuli jsme fotku G, což jsme v tom okamžiku ještě nevěděli (a což ve finále nevadilo – vysvětlím později) a získali jsme na 1. OB sekyru cca 1 minutu, což jsme naopak věděli naprosto přesně a zbytek trati jsme se s tím jen těžce srovnávali (a už nesrovnali). Drobnou útěchou v této hluboké depresi nám bylo jen zahlédnutí Cessny OK-GKA, která letěla (měla letět) 5 minut před námi a křižovala trať taky v podivném směru. Od tohoto okamžiku jsme letěli po trati více méně už přesně a jediné, s čím jsme se potýkali byl čas. Jednak jsme ve větru nebyli absolutně schopní dodržovat časy na trati a kdyby slyšel hlavní rozhodčí výroky pilota naší posádky na jeho adresu, zcela jistě by nás diskvalifikoval pro nesportovní chování. Dokonce jsem ho chvilku podezíral, že nám to dal spočtené pro vítr z opačného směru – úsek mezi 2. OB a 3.OB jsme letěli prakticky na plný plyn a přes to jsme nestíhali a dál zvyšovali náš časový deficit. Na tomto rameni jsme proletěli asi více-méně přesně (polohově), leč nevědomky, jedinou tajnou bránu na trati, což vzhledem k úspěšnosti našich soupeřů s jejím určením nehrálo v konečném zúčtování naprosto žádnou roli, protože jsme na tom byli všichni stejně. Let se dál nesl v duchu boje s časem a hlídáním maximálních povolených trvalých otáček motoru. Mezi 3. a 4. OB jsme si dovolili další luxus ve formě nenalezené fotky v Lípě. Pro úsek mezi OB 4 a 5 napsal hlavní rozhodčí provokativně do navigační přípravy poznámku, že tady o nic nejde, že tam nejsou žádné fotky, tak že si máme jen užívat letu. Užívali jsme si – letem na klapkách rychlostí 90 km/h, čímž jsme dosáhli jen toho, že jsme byli v Kvasicích stejně o 30 s dřív. Opět jsme celé rameno pěli chválu na časy, které jsme měli nalétávat. Zcela evidentně to ve výšce foukalo o dost víc, než na zemi. Poslední růst nervozity na palubě našeho letounu mělo rafinované rozmístění fotek na trati mezi OB 5 a 7, kdy jsme před OB 6 neměli ještě určenou žádnou fotku (protože tam hold nebyla), z čehož někteří, vysokými ambicemi nadupaní, členové naší posádky pomalu vyšilovali. Na 7. OB jsem se ale zase trochu zklidnil, protože hned na dalším rameni bylo fotek 5, z čehož jsme 3 našli. Zbytek trati byl ve známem terénu už jen vyklusáním. Při přistání se ukázalo, že vypuštění přistání na přesnost bylo jedině rozumné, protože nevím jak ostatní posádky, ale my bychom se do decku vůbec netrefili. Určitě tedy ne bez poškození eroplánu. Ultralehkost našeho stroje ve spojení s čerstvým větrem dovolila totiž pouze uspokojivé trefení jedné ze tří drah v Kunovicích. O přesném rozpočtu nemohlo být řeči. Po vypnutí motoru jsme ještě v kabině udělali inventuru ve fotkách a zjistili, že nám něco chybí. Teď už to můžeme říct - u dvou fotek jsme se pustili na tenký led tipování. U fotky G jsem přesvědčil Renka, že „to nemohlo být nikde jinde než u Kozojídek“ (kde jsme fyzicky během letu nebyli) a Rena se nenechal zahanbit tvrzením, že fotka M musí být přeci Spytihněv. Nutno podotknout, že kdybychom si pořádně přečetli propozice a věděli, že špatně určená fotka je horší než neurčená, asi bychom tolik kuráže neměli. Nicméně jsme měli v tipech poloviční úspěšnost, tak nula od nuly asi pošla. Takže tady je to vysvětlení pro hlavního rozhodčího, který se při de-brífingu divil našil telecím úsměvům, když nám po našem přesvědčivém zapíchnutí tužky do mapy odsouhlasil jednu z tipnutých fotek. Ale na naši obranu – když si vzpomenu, jak některé posádky po přistání pořád nevylézaly z letadel a mohutně gestikulovaly nad fotkami, mám pocit, že jsme nebyli v tipování jediní.

Takže co závěrem? V každém případě poděkování organizátorům za super akci, jejíž vyvrcholení – pečené prasátko, bylo naprosto skvostné. Celé zápolení proběhlo v poklidu bez jakýchkoliv problémů a v silné konkurenci vyhráli opravdu Ti nejlepší, kteří byli kvalitním startovním polem vybičováni k excelentnímu výkonu. Za naši posádku můžu už teď slíbit, že pokud se uskuteční nějaká další taková akce, určitě se zúčastníme.

Milan Bureš, Hu-Bu Flyers